Milé tlapky!

Dnes Vám chci napsat o svých zážitcích jak s Otíkem, tak o naší druhé cyklistické sezoně.  

Já, Aneta mám čtyřnohého pomocníka proto, že mi pomáhá překonávat všechny možné trable spojené s mým hendikepem. Otíkovi bylo v květnu 9 let a jsme stále sehraná dvojka, jen ho letos trochu trápí zdravotní problémy a na veterinární klinice je téměř jako doma. Ale nic vážného. Já jsem na vozíku a moc toho sama pravda nesvedu. Bydlím s rodiči ve Štěpánově u Olomouce, což je na rovinaté Hané. A (téměř) každý u nás jezdí na kole. Samozřejmě rodiče taky. Ale co já? Taky jsem se chtěla „projet“…ne jen celé dny sedět na vozíku…, a tak několik let to pro mě byl jen pouhopouhý sen…a o tom splněném snu (díky paní Nadě Kalinovské Vanišové ) – speciálním kole jsem Vám psala minule.

Jízda na něm je totiž „něco“! Něco, co se s „mechaničákem“ nedá vůbec srovnat. Čili zase se budu opakovat, ale ono nejsou kola jako kola. Zdraví lidé si mnohdy vůbec neuvědomují a neváží si toho, že mají to nejcennější, a to je zdraví. Co je pro ně zcela samozřejmé, svoboda pohybu, není samozřejmé pro nás, lidi „na kolečkách“, kteří jsou plně závislí na pomoci druhých. 

Mně se díky výletům na kole otevírá svět a vidím ho úplně jinak a připadám si tak nějak „normálnější“, protože během třeba jednoho odpoledne toho vidím a zažiju „tolik“!…  Nejčastěji a nejraději jezdíme do Litovelského Pomoraví (CHKO), což je pro nás „za humny“. Tak třeba: můžu vidět, jak se mění příroda od jara do podzimu, můžu po cestě vidět plno zvířat – koně, kočku, jak číhá na poli na svou kořist …nebo hopsajícího zajíce. Jindy se zastavíme u ohrady a pozorujeme pštrosa, někde zase mají kačeny, husy, slepice, kohouta, ovce, psy, můžu pozorovat kapry v litovelském rybníku, můžu zblízka vidět  ty ohromné zemědělské stroje při práci, můžu vidět, co všechno se vlastně u nás pěstuje ( kromě žluté řepky hlavně obilí, řepa cukrovka, kukuřice a taky sója)… můžu slyšet zpívat ptáky v lese…to je asi největší paráda, jet si pěkně po asfaltce, pozorovat stromy, modrou oblohu a slunce, zastavit se na mostě přes řeku Moravu, pozorovat ryby v řece, všechny ty vzácné rostliny kolem, třeba i spadlé stromy nebo čerstvě okousaný strom od bobra.  Můžu vidět, jak se na jaře obilí zelená, jak roste, potom zlátne, jak se sklízí… jak zapadá slunce, jak v dálce přistává horkovzdušný balon…nebo můžu vidět blikající červená světla na železničním přejezdu, taky na nás jednou zahoukal a zamával bývalý tátův kolega strojvedoucí…(to zase směr Olomouc)… je to jiné než jen sedět v autě…taky jsme jednou pořádně zmokli, byli jsme  úplně “durch“, ale „furt“ lepší, než sedět pořád na vozíku. Nebo z nadjezdu pozorovat cvrkot aut jedoucích po dálnici, z jiného nadjezdu zase vlaky pod námi. A potom dolů frčet třicítkou, to je pane jiné kafe než pěšky po rozbitém chodníku! Někdy zase ty nádherné mraky na obloze! Můžu vnímat a cítit vůni lesa po bouřce, vůni čerstvě pokáceného dřeva, vůni posečené trávy, sena, obilí, nebo „vůně“ v kravíně či hnoje na poli. Co by to ale byly výlety bez oběda či zmrzliny?  „Na kolečkách“ se toho dá taky hodně vidět, slyšet, vnímat, zažít… Ale „na kole“ je to úplně jiné. Prostě nádhera, paráda!!! Pro zdravé je toto všechno možná moc obyčejné, normální, prosté, ale pro mě neobyčejně vzácné, krásné, úžasné…! Super!

Posílám nějaké fotky z výletů do Doubravského Dvora, jednak s Otíkem (autem) a jindy na kole. Doubravský Dvůr u Litovle je farma, kde chovají krávy, mají vlastní mlékárnu, vyrábí nejrůznější mléčné speciality, mají vyhlášenou zmrzlinu, je tam super vyžití pro děti…no a při jedné návštěvě s Otíkem jsme se na ty krávy byli podívat hodně zblízka…Já? Nadšená! Jedna ta kráva zvědavá mě vzala jazykem až po loket (jazyčisko to teda bylo pořádné a drsné). Otík byl taktéž zvědav, zřejmě se ale zpočátku přiblížil víc než bylo zdrávo a ono to obrovské stvoření si dovolilo na něj frknout, tak měl později spíše respekt a odstup.     

Pokud by na tom byl někdo podobně jako já a měl o toto speciální kolo zájem, může bližší informace získat na internetu…Jedná se o elektrokolo s invalidním vozíkem Van Raam OPair, vyráběné v Nizozemí. Vyrábí zde různé druhy kol pro osoby s různými druhy postižení  pro děti i pro dospělé.

My, kudy jedeme, všude vzbuzujeme pozornost  – jedna z hlášek – „mami, vidělas to kolo s tím vozíkem? To je hustýýý“! Pro mě je moc důležité, že má kolo pohodlnou sedačku, vše se dá nastavit „.na míru“, to hned při předávání na místě vyřešil sympaťák pan Dorian Manto z Prahy – oficiální prodejce těchto kol pro Českou republiku https://kolafreemotion.cz/. Sice pro život vozíčkáře není takové kolo nezbytně nutné, není to tzv. kompenzační pomůcka, takže od státu nelze čekat ani „ň“…ale pořád ještě jsou mezi námi bezva lidi, sponzoři, sbírky (např. Donio, kde se přispívalo na tlapkařského pejska Armaniho), nadace…protože pravda takový „mercedes“ mezi těmito koly není žádná levná záležitost. Ale všechno jde, když se chce!

Brzy budou Vánoce, tak si všechno krásně užijte a buďte všichni zdraví!

Zdraví Aneta Krylová, Otík a rodiče